Tažení Šebestiána Pluha s norimberskými křižáky k Tachovu a Plzni (1468)

Tažení Šebestiána Pluha z Rabštejna s oddíly norimberských křižáků k Tachovu a Plzni v roce 1468 patří k nejvýraznějším českým akcím spojeným s druhou křížovou výpravou Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad. Šlo o tažení vedené českým pánem v říšských službách, který využil své příhraniční pozice k vpádu na Tachovsko a Plzeňsko ve spojení s katolickou Zelenohorskou jednotou.

Kontext

Sebastian Pflug z Rabensteinu — česky Šebestián Pluh z Rabštejna — pocházel z významného česko-bavorského rodu Pluhů z Rabštejna, který od počátku 15. století působil na pomezí mezi Čechami a Horní Falcí. Jeho příbuzný Prokop z Rabštejna patřil k Jiřího diplomatickým rádcům, sám Šebestián však patřil k mladší generaci, která se po papežské klatbě roku 1466 přiklonila ke katolické straně. V roce 1466 se připojil k ustavujícímu se spolku jednorožce v Řezně, kde patřil k jeho jádru. V roce 1468 byl Pluh propojen se sítí říšských knížat, jež podporovala druhou křížovou výpravu — vyhlášenou během tažení uherského krále Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad — a zorganizoval vpád z norimberského prostoru přes Horní Falc do západních Čech.

Průběh

Pluhovo vojsko tvořily oddíly norimberských a hornofalckých žoldnéřů, posílené o říšské dobrovolníky pod papežským praporem a o jádro Pluhových vlastních družin z Rabštejnska. Tažení směřovalo přes Tachov dále do nitra Plzeňska s cílem spojit se s katolickou Zelenohorskou jednotou a vyvinout tlak na královská města Plzeň, Tachov a Stříbro. Tachov sám se stal opakovaným cílem útoků již od jara 1468; jeho obranu vedla královská posádka. Postup k Plzni se však ukázal jako obtížný — město disponovalo silnou hotovostí a v součinnosti s královskými oddíly Jiřího syna Viktorina z Poděbrad dokázalo Pluhův kontingent rozprášit na předpolí. Větší ztráty vznikly při ústupu, kdy se Pluhovi muži v rozprášených družinách vraceli do Bavor a do norimberského pohraničí.

Účastníci a důsledky

Tažení je z hlediska česko-bavorského pohraničí pozoruhodné dvěma rovinami. První je sama postava Šebestiána Pluha jako českého pána v říšských službách, vystupujícího proti vlastnímu králi. Druhá je skutečnost, že proti sobě stáli v převažující míře čeští bojovníci na obou stranách — Pluhovi muži z Rabštejnska, později Volfštejnové a Gutštejnové z katolického pomezí, proti plzeňským měšťanům a Viktorinovým oddílům, jejichž jádrem byli čeští žoldnéři pod královským praporem. Šlo tedy o klasickou situaci pozdního 15. století, kdy česká žoldnéřská kondotta tvořila jádro armád na obou stranách jakéhokoli většího říšského konfliktu.

Tažení Pluha skončilo pro křižáky neúspěchem: nepodařilo se jim obsadit ani Tachov, ani vážněji ohrozit Plzeň. Z hlediska větší strategické perspektivy však tažení odčerpalo část královských sil z jiných úseků fronty proti Korvínovi a udrželo Plzeňsko v trvalém napětí po celé léto 1468. Pluh sám se v dalších letech vrátil mezi bavorské bocklery a v rozhodující fázi vévodského tažení proti Degenbergům přešel — alespoň formálně — na stranu vévody Albrechta IV.

Použitá literatura: