Třetí litevsko-moskevská válka a vzpoura Glinského (1507–1508)

Třetí litevsko-moskevská válka (pol. wojna litewsko-moskiewska 1507–1508) byla ozbrojeným konfliktem mezi Litevským velkoknížectvím v čele se Zikmundem I. Starým a Moskevským velkoknížectvím vedeným Vasilijem III. Konflikt je úzce spjat s tzv. vzpourou knížete Michaela Glinského, který v reakci na ztrátu vlivu u nového velkoknížete přešel s rodovou družinou na stranu Moskvy a stal se jedním z hlavních moskevských velitelů na litevské frontě.

Předehra

Po smrti velkoknížete Alexandra Jagellonského 19. srpna 1506 nastoupil na litevský a polský trůn jeho bratr Zikmund I. Starý. Michael Glinski, do té doby všemocný maršálek dvora a vítěz nad Tatary u Kleckého, ztratil pozici a jeho dlouholetý protivník Jan Zaberezinski jej obvinil ze zrady a snahy o uchopení trůnu. Zikmund I. sice obvinění formálně zamítl, ale pozice Glinského a jeho rodiny byla nadále pod tlakem; když na počátku roku 1507 Zikmund odepřel potvrdit Glinskému jeho vladařské úřady, rozhodl se kníže pro otevřenou vzpouru.

Průběh

Stav války mezi Litvou a Moskvou byl konstatován usnesením litevského sejmu 2. února 1507; Vasilij III. odmítl uznat Zikmundovu vládu a požadoval navrácení území ztracených v předchozích válkách. Hlavní bojiště se rozprostřela na horním Dněpru a v okolí Smolenska. 2. února 1508 propukla otevřená vzpoura Glinského: ten zaútočil na sídlo Jana Zaberezinského v Grodně a soka osobně zabil. Současně se zmocnil opevněných měst Mozyr, Klecký a Turov a žádal, aby mu Vasilij III. potvrdil držbu jako moskevské léno. Moskevské vojsko vstoupilo do Litvy několika proudy: hlavní oddíl pod velením Vasilije Šemjačiče směřoval k Minsku, druhý k Smolensku, třetí měl podpořit Glinského povstání v jihozápadní Litvě.

Litevská odpověď přišla rychle. Velkohejtman litevský kníže Konstantin Ostrožský, který se na jaře 1507 vrátil z moskevského zajetí, převzal vrchní velení polního vojska. Glinski neuspěl při obléhání Minska ani Slucku, byl odražen u Orši a ztratil iniciativu. Polské pomocné sbory pod vedením hejtmana Mikuláše Kamieneckého a Stanislava z Khodecz dorazily na frontu v polovině roku 1508 a umožnily společnému polsko-litevskému vojsku v síle asi 16 000 mužů přejít do protiútoku. Moskevská vojska byla zatlačena z Litvy a Glinski s rodinou ustoupil za hranice s asi 700 muži vlastní družiny.

Výsledek

Mírovou smlouvou uzavřenou v Moskvě 8. října 1508 bylo potvrzeno teritoriální status quo z roku 1503: Moskva si ponechala dobytí ze Druhé litevsko-moskevské války, ale neexpandovala dál. Glinski byl uznán moskevským poddaným, obdržel rozsáhlé statky kolem Maloluska a stal se důvěrníkem velkoknížete Vasilije III.; do litevské služby se však už nikdy nevrátil. Pro Litvu znamenala válka potvrzení faktu, že obrana proti Moskvě je závislá na polských vojenských zdrojích — což přímo motivovalo další jagellonské reformy a dlouhodobé sblížení obou států vedoucí k Lublinské unii roku 1569.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním kronikářským zdrojem pro Glinského vzpouru je Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca), litevská kompilace ze 16. století vydaná v Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey (sv. 32 a 35). Bychowiec uvádí Glinského zradu, vraždu Jana Zaberezinského v Grodně 2. února 1508 i podrobnosti o tatarských pomocných oddílech, jež vzbouřence doprovázely. Maciej Stryjkowski v Kronice polské, litewské, żmudzké (1582, kn. XXIII) rozšiřuje Bychowcův text o polské hejtmany Mikuláše Kamieneckého a Stanislava z Khodecz a popisuje Ostrožského návrat z moskevského zajetí.

Polskou stranu reprezentuje De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX Marcina Kromera (lib. XXX), který přejímá Długoszovu metodu a doplňuje vzpouru Glinského o detaily mírových jednání v Moskvě 8. října 1508. Soudobé úřední listiny — Glinského korespondence s Vasilijem III. a mírové instrukce Zikmunda I. — jsou dochovány v Litevské metrice (Lietuvos Metrika), která byla z velké části zpřístupněna ve vilenských vydáních 19. století.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů byla v této válce pravděpodobně okrajová. V polských pomocných sborech hejtmanů Kamieneckého a Khodeckého se tradičně objevují jednotlivci ze slezských a moravských zemí, ale jejich podíl na celkové síle litevsko-polského vojska byl minimální. Glinského soukromé moskevské okolí naopak zahrnovalo několik šlechticů z okruhu jeho dřívějších kontaktů z pobytu v Brně a v tamních lázních; ti však ve válce nehráli vojenskou roli. Význam konfliktu pro českou kondotiérskou tradici je spíš nepřímý — tažení 1507–1508 ukázala, že polský model najímání drobné šlechty pro krátká pohraniční tažení mohl efektivně doplnit klasickou žoldnéřskou rotu kontinentálního typu.

Použitá literatura: