Třináctiletá válka (1454–1466)

Třináctiletá válka byla rozsáhlým konfliktem mezi Polským královstvím a Pruským spolkem na jedné straně a Řádem německých rytířů na straně druhé. Vedla k rozpadu řádového státu, ke vzniku tzv. Královského Pruska pod polskou korunou a k proměně Řádu v polského lenníka. Konflikt byl charakteristický masivním využitím žoldnéřských vojsk na obou stranách, mezi nimiž tvořili Češi, Moravané a Slezané jednu z nejpočetnějších složek.

Předehra

Napětí mezi pruskými městy a šlechtou na jedné straně a Řádem na straně druhé narůstalo již od poloviny 14. století. Tvrdá daňová a hospodářská politika Řádu vedla v roce 1440 k založení Pruského spolku (Preußischer Bund), který sdružoval města a šlechtu nespokojenou s poměry pod vládou velmistra Konráda z Erlichshausenu. 4. února 1454 spolek formálně vypověděl Řádu poslušnost a jeho poselstvo v čele s Janem z Bażyna (Hans von Baysen) požádalo polského krále Kazimíra IV. Jagellonského o připojení k polské koruně. Král návrh přijal aktem inkorporace z 6. března 1454 a krátce nato vyhlásil Řádu válku.

Průběh

Počáteční fáze války byla pro Polsko nepříznivá. Polská zemská hotovost utrpěla 18. září 1454 u Chojnic těžkou porážku. Kazimír IV. zde nasadil přibližně 16 000 jezdců, několik tisíc čeledínů a jen několik set pěších, proti řádovému žoldnéřskému vojsku zhruba 9 000 jezdců a 6 000 pěších, vedenému moravským kondotiérem Bernardem ze Šumberka (Bernhard von Zinnenberg) a žaganským vévodou Rudolfem. Polská těžká jízda sice zpočátku pronikla do řádové sestavy, výpad obránců Chojnic v týle a účinné bránění z vozové hradby však zlomily polský útok. Polské ztráty se odhadují na více než 3 000 padlých a 300 zajatých, řádové na pouhou stovku padlých.

Porážka u Chojnic Kazimíra IV. donutila opustit zemskou hotovost a trvale přejít na systém placených profesionálních vojsk a sahat po žoldnéřích ze zahraničí, zejména z Čech, Moravy a Slezska. V červnu 1457 získalo Polsko prostřednictvím jednání s žoldnéři klíčový hrad Malbork (Marienburg) – velmistr Ludvík z Erlichshausenu nedokázal zaplatit svým českým a slezským najatým posádkám, a ty hrad za 190 000 uherských zlatých prodaly polskému králi. Vyjednávání i převzetí řídil český velitel řádové posádky Oldřich Červenka z Ledče, který zároveň přešel do polských služeb a stal se prvním královským starostou Malborku.

Klíčový obrat přišel 17. září 1462 v bitvě u Świecina (Schwetzin) v Pomořanech. Polské vojsko vedené Piotrem Duninem v síle asi 2 000 mužů (1 000 jezdců včetně 112 těžkých kopiníků a 1 000 pěších) z velké části tvořených žoldnéři najatými polským králem zde porazilo 2 700 mužů řádového velitele Fritze Ravenecka a Kaspara Nostyce. Bitva proběhla z polské strany v defenzivní pozici za vozovou hradbou postavenou husitským způsobem – vozy spojenými řetězy a obklopenými hlubokým příkopem, s křídlem opřeným o jezero. Řád ztratil přes 1 000 padlých včetně samotného Ravenecka a 50 zajatých, polské ztráty činily asi 250 mužů (z toho 100 padlých přímo a 150 zemřelých později na zranění). Bitva přinesla rozhodující obrat ve válce ve prospěch polské koruny.

Druhým rozhodujícím vítězstvím byla námořní bitva ve Viselském zálivu 15. září 1463, kde flotila gdaňských a elbląžských měšťanů v síle 30 plavidel zničila řádovou flotilu o 44 lodích. Po dalších třech letech vyčerpávající drobné války byla 19. října 1466 uzavřena druhá toruňská smlouva. Jednání za Řád vedl Bernard ze Šumberka, který v tomto roce přijal pověření velmistra ke smlouvě o mír.

Výsledek

Druhý toruňský mír rozdělil dosavadní řádové území. Západní část se stala přímou součástí polské koruny jako tzv. Královské Prusko se zachováním samosprávy měst a stavů, včetně Gdaňsku, Toruně, Elblągu, Malborku a Warmie. Východní část (pozdější Východní Prusko s Královcem) zůstala Řádu, ten se však stal polským lenníkem a velmistr získal v polské Senátorské radě pevné křeslo. Řád ztratil status suverénního státu a v dalším století postupně směřoval k sekularizaci dovršené roku 1525 vznikem světského Pruského vévodství.

Účast českých žoldnéřů

Češi, Moravané a Slezané sloužili v průběhu války na obou stranách konfliktu. Na polské straně získal nejvyšší věhlas Oldřich Červenka z Ledče, bývalý hejtman bratříků z Horních Uher a původně velitel řádové posádky Malborku. V roce 1457 přešel do polských služeb a jako královský starosta Malborku se účastnil rozhodujících bojů včetně bitvy u Świecina, kde velel jednomu z žoldnéřských oddílů, a později obrany hradu proti pokusům řádu o jeho znovuzískání. Po válce zůstal v polských službách až do své smrti.

Mezi další významné české velitele v polských službách patřili Jan Skalský z rodu Valdštejnů, vystupující jako jeden z žoldnéřských kapitánů, a Jan Kolda ze Žampachu, v poválečné fázi využitý také jako diplomatický prostředník mezi polským králem a českou stranou. České a slezské žoldnéřské oddíly tvořily v polském vojsku až do konce války jádro lehké i těžké jízdy a profesionální pěchoty obsluhující střelné zbraně a vozové hradby.

Na řádové straně sloužil mimo jiné moravský kondotiér Bernard ze Šumberka (Bernhard von Zinnenberg), který velel řádovému vojsku v bitvě u Chojnic 1454, v letech 1457 dobyl Chełmno, 1458 obléhal Toruň a 1460 dobyl Golub-Dobrzyń. V letech 1466–1470 figuroval jako řádový vyjednavač s polskou stranou při uzavření druhého toruňského míru a byl odměněn správou chełmiského území. Podle Jana Długosze byl 7. ledna 1470 v Chełmnu otráven jedním z tamních měšťanů. Vedle něj působily v řádových službách další české a slezské žoldnéřské oddíly, mezi nimi i jezdci žaganského vévody Rudolfa. Po skončení války se část Červenkových mužů vrátila do Čech, část přešla do služeb uherského krále Matyáše Korvína nebo zůstala v polských službách. České žoldnéřské oddíly v průběhu války výrazně přispěly k přenosu husitských vojenských zkušeností, zejména taktiky vozové hradby, do polského a baltského prostoru.

Použitá literatura: