Válka o uherský trůn po smrti Matyáše Korvína (1490–1492)

Po náhlé smrti uherského krále Matyáše Korvína 6. dubna 1490 ve Vídni se rozpoutal složitý vnitropolitický a mezinárodní konflikt o obsazení uherského trůnu. O korunu sv. Štěpána se ucházeli český král Vladislav II. Jagellonský, jeho mladší bratr Jan Albrecht Jagellonský, římsko-německý král Maxmilián I. Habsburský a Korvínův nemanželský syn Jan Korvín. Konflikt vyvrcholil rozhodující bitvou u Košic 1. ledna 1492 a uzavřením Prešpurského míru 7. listopadu 1491 mezi Vladislavem a Maxmiliánem.

Předehra

Matyáš Korvín zemřel bez legitimního potomka. Jediným dědicem byl jeho nemanželský syn Jan Korvín, kterého král za svého života postupně zaopatřil rozsáhlými statky a jenž v dubnu 1490 ovládal královskou pokladnici, korunu sv. Štěpána i hlavní hrad Budín. Část uherské šlechty kolem nádvorních hodnostářů Štěpána Báthoryho, Pavla Kinizsiho a arcibiskupa Tamáše Bakócze ovšem odmítla pokračování korvínovské dynastie a klonila se k volbě Vladislava II. Jagellonského, který již deset let panoval v Čechách a slíbil zachovat šlechtické svobody — především zrušit těžké daně z Matyášova období a rozpustit drahou Černou armádu.

Habsburský kandidát Maxmilián I. odvozoval své nároky od dědických smluv mezi Habsburky a Jagellonci a od skutečnosti, že Matyáš Korvín obsadil v sedmdesátých letech rakouské země. Polský princ Jan Albrecht Jagellonský, mladší bratr Vladislava, vystoupil rovněž jako kandidát s podporou části severouherských pánů. Jan Korvín se poprvé pokusil prosadit silou, ale již 4. července 1490 byl v bitvě u Csonty (u Szabaše) poražen šlechtickým vojskem pod velením Štěpána Báthoryho a Pavla Kinizsiho a vzdal se nároku na korunu výměnou za potvrzení rozsáhlých rodových statků.

Průběh

Vladislav II. byl uherským sněmem zvolen králem 15. července 1490 v Pešti a 18. září 1490 korunován ve Stoličném Bělehradě svatoštěpánskou korunou. Jeho mladší bratr Jan Albrecht volbu neuznal, vpadl do severních Uher v čele polských vojsk a obsadil Košice. Maxmilián Habsburský zatím v září 1490 vtáhl do západních Uher v čele říšského a tyrolského vojska, dobyl Stoličný Bělehrad 17. listopadu 1490 a vyplenil korunovační kapli. Na hlubší postup do nitra země mu však nedostávaly finanční prostředky — žoldnéři se začali bouřit kvůli neplacenému žoldu a Maxmilián byl počátkem roku 1491 nucen ustoupit zpět do Štýrska a Rakous.

Vladislavova vojska, do nichž byly začleněny zbytky Korvínovy Černé armády pod velením Pavla Kinizsiho a Štěpána Báthoryho, se v průběhu roku 1491 obrátila proti Janu Albrechtovi v severních Uhrách. Polský princ se po počátečních úspěších stáhl ke Košicím, kde byl obležen. Rozhodující bitva u Košic se odehrála 1. ledna 1492: Jan Albrecht byl těžce poražen, sám raněn šípem do paže a donucen kapitulovat. Mírem v Košicích se vzdal nároku na uherský trůn výměnou za slezské knížectví Hlohov a finanční odškodnění.

Konflikt s Maxmiliánem byl vyřešen diplomaticky. 7. listopadu 1491 byl uzavřen Prešpurský mír (něm. Pressburger Friede), v němž se Vladislav vzdal habsburských dědičných zemí, uznal Maxmiliánův nárok na následnictví v Uhrách v případě vymření jagellonské linie a zaplatil 100 000 zlatých jako odškodnění za vojenské náklady habsburského tažení. Smlouva položila základ k habsbursko-jagellonské dědické úmluvě, jež se po Moháči 1526 stala podkladem habsburského nároku na uherský trůn.

Výsledek

Vladislav II. Jagellonský sjednotil v roce 1492 personální unii české a uherské koruny, která trvala až do bitvy u Moháče 1526. Cenou za jeho volbu byla deklarace z roku 1490, jíž se král vzdal výběru mimořádných daní bez souhlasu sněmu, a faktické rozpuštění Černé armády v letech 1492–1494. Část jejích veteránů přešla do soukromých služeb šlechtických rodů, část se rozptýlila po střední Evropě. Maxmilián I. získal Prešpurským mírem cenný diplomatický nástroj, jímž po Moháči Ferdinand I. podpořil svůj nárok na uherský trůn.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro válku o uherský trůn v letech 1490–1492 je klíčovým narativním pramenem Bonfiniho Rerum Hungaricarum decades (decades IV, lib. X), psané přímo na Vladislavově dvoře v Budíně. Bonfini popisuje volbu Vladislava II. v Pešti, vpád Maxmiliána I. do západních Uher, dobytí a vyplenění Stoličného Bělehradu, ústup habsburských vojsk kvůli neplacenému žoldu i zimní tažení proti Janu Albrechtovi vrcholící bitvou u Košic 1. ledna 1492; v jeho podání je rozhodující úloha Pavla Kinizsiho a Štěpána Báthoryho v čele zbytků Černé armády.

Vyprávění Tuberona z Ragusy (Commentaria temporum suorum, lib. I) zachycuje stejné události z perspektivy jihoslovanského pozorovatele a klade větší důraz na oslabení obranné linie po rozpuštění Černé armády 1492–1494. Pozdější sedmihradská tradice (Heltai, Krónika 1575) události let 1490–1492 zaznamenává jako vnitřní rodinný spor mezi Jagellonci, jenž vedl k habsburské dědické smlouvě.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili podstatnou součást Černé armády Matyáše Korvína a po jeho smrti se ocitli v klíčové roli na obou stranách konfliktu. Část jejích pěších oddílů, především bývalí bratříci a husitští veteráni z hornouherských posádek, přešla do služeb Jana Korvína a hájila Budín na jaře 1490; po jeho porážce u Csonty se většinou obrátila k novému králi Vladislavovi. Druhá část Černé armády bojovala pod Pavlem Kinizsim a Štěpánem Báthorym proti Janu Albrechtovi v severních Uhrách a podílela se na rozhodující bitvě u Košic 1. ledna 1492.

Maxmilián I. během tažení do Uher v letech 1490–1491 najímal české žoldnéře přes vratislavské a znojemské verbíře — patří k nim doložené oddíly z okolí Hodonína a Brna, financované z tyrolských stříbrných příjmů. Po rozpuštění Černé armády v roce 1492 se část jejích českých velitelů a rotmistrů přesunula do služeb polského dvora i litevského hejtmanství; tito veteráni se objevují v pozdějších jagellonských vojscích první litevsko-moskevské války a v obraně uherské vojenské hranice proti Osmanům.

Použitá literatura: