Württemberská válka (1519)

Württemberská válka (něm. Württembergischer Krieg) byla vojenská exekuce Švábského spolku (něm. Schwäbischer Bund) proti vévodovi Ulrichovi Württemberskému na jaře a v létě roku 1519. Konflikt vyústil ve vyhnání Ulricha z dědičného vévodství a v prodej země do rukou Habsburků; Württembersko se na patnáct let stalo rakouskou državou. Tažení je významnou demonstrací moci a finanční síly Švábského spolku v posledních letech jeho existence a zároveň prvním velkým ozbrojeným úspěchem mladého arcivévody Ferdinanda I.

Předehra

Vévoda Ulrich Württemberský byl od mládí proslulý prchlivou povahou, rozmařilým hospodařením a konflikty s říšskou šlechtou. Otevřený rozchod s císařskou stranou způsobil tzv. Tübinger Vertrag z roku 1514, jímž si zemské stavy vynutily ústupky výměnou za převzetí vévodských dluhů. Roku 1515 dal Ulrich při lovu zavraždit svého dvořana Hanse von Hutten, což vyvolalo otevřené nepřátelství s rodem Hutten i s říšským rytířstvem; Ulrich von Hutten od té doby vedl proti vévodovi propagační kampaň. Vévoda navíc v roce 1518 vyhnal vlastní manželku Sabinu Bavorskou, sestru bavorského vévody Viléma IV., což učinilo z Wittelsbachů nesmiřitelné nepřátele.

Bezprostřední záminkou války byl Ulrichův útok na svobodné říšské město Reutlingen 28. ledna 1519; vévoda obsadil město jako odplatu za zabití svého fojta v potyčce. Reutlingen byl členem Švábského spolku, a zábor tedy spustil mechanismus spolkové pomoci. Spolek pod velením Viléma IV. Bavorského a Jiřího Truchsesse z Waldburgu, zvaného Bauernjörg, vyhlásil Ulrichovi válku.

Průběh

Spolkové vojsko čítající podle dobových odhadů kolem 12 000 pěších a 1 800 jezdců překročilo württemberskou hranici v březnu 1519. Reutlingen byl bez boje osvobozen 10. března 1519. Ulrich spoléhal na švýcarské žoldnéřské oddíly, ale ty se po smrti císaře Maxmiliána I. 12. ledna 1519 stáhly, neboť spřízněné kantony odmítly podporovat ofenzivu proti říšskému městu. Bez švýcarské opory ztratil Ulrich během několika týdnů takřka všechna svá města — Tübingen, Stuttgart i hlavní pevnosti otevřely brány. Sám vévoda uprchl 5. dubna 1519 přes Mömpelgard do Švýcarska a později do exilu v Hesensku.

Výsledek

Švábský spolek držel zemi ve své správě jen krátce; náklady tažení dosáhly takřka 800 000 zlatých a spolek hledal kupce. 6. února 1520 prodal vévodství císaři Karlu V. za 220 000 zlatých. Württembersko se tak stalo dědičnou državou habsburské linie a správu převzal arcivévoda Ferdinand I. Tento stav vydržel až do roku 1534, kdy hesenský lankrabě Filip I. vojensky vrátil Ulricha na trůn. Württemberská válka byla významným precedentem říšské exekuce — ozbrojeného zákroku Spolku proti vlastnímu členu — a předznamenala pozdější postup proti vzbouřeným rytířům i selským oddílům.

Primární prameny

Württemberskou domácí perspektivu zachytil v 16. století právník a archivář Oswald Gabelkofer (1539–1616) ve svých Historische Collectanea, jež soustředily korespondenci a listiny z vévodské kanceláře z období Ulrichova exilu. Tištěné výpisy obsahuje také Sebastian Münster v Cosmographia (Basilej 1544, kniha III), kde podává shrnutí pádu Stuttgartu 1519.

Ozbrojené stránky tažení dokumentují akta a vyúčtování Švábského spolku v Reichstagsakten Mittlere Reihe (sněmovní materiály augšpurského sněmu 1518 a wormského 1521), digitalizováno v rámci dMGH; obsahují i text spolkové smlouvy o exekuci proti Ulrichovi.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských oddílů ve württemberské válce není v dochovaných pramenech doložena. Švábský spolek se v roce 1519 opíral především o jihoněmecké městské kontingenty a o jezdectvo spolkové šlechty; cizí pěchotu tvořili převážně landsknechti rekrutovaní v Bavorsku, Frankách a Švábsku. České země byly v této době zaměstnány domácími jagellonskými spory a válkou na uherské hranici, takže systematický nábor v Čechách neproběhl. Drobné účasti jednotlivých českých kondotiérů a zemanů ve žoldnéřských rotách ovšem nelze vyloučit — landsknechtské kompanie byly národnostně smíšené a české osoby v matrikách spolkových oddílů se občas objevují.

Použitá literatura: