Záští Břeňka z Ronšperka a Racka Kocovského s pasovským biskupem (1475–1476)

Záští dvou českých pánů – Břeňka z Ronšperka a Racka Kocovského z Kocova – proti pasovskému biskupu Oldřichovi z Nußdorfu patří k typickým epizodám česko-bavorského pohraničního žoldnéřství 70. let 15. století. Šlo o klasické pozdně středověké záští: vyhlášenou opověď, sérii nájezdů, přepadů kupců a menších pevnůstek a diplomatický tlak na obou stranách hranice.

Předehra

Páni z Ronšperka patřili k nejvýraznějším česko-bavorským rodům druhé poloviny 15. století. Dobrohost z Ronšperka velel ještě v bavorské válce 1459–1463 největším českým oddílům ve službách Ludvíka IX. Bohatého. V 70. letech navázal jeho příbuzný Břeněk z Ronšperka spolu s Rackem Kocovským z Kocova v jihozápadních Čechách na tradici česko-bavorské žoldnéřské služby, tentokrát ve formě záští se sousedním pasovským biskupstvím. Ronšperské sídlo na hradě Ronšperk (dnešní Poběžovice) a blízké Hostouni leželo v bezprostředním kontaktu s bavorskou hranicí, což z rodu činilo přirozeného prostředníka i aktéra pohraničních konfliktů.

Oldřich z Nußdorfu byl pasovským biskupem od roku 1451, studovaný kanonista (doktorát z Bologně a Padovy) a blízký důvěrník císaře Friedricha III., jemuž sloužil jako kancléř, zároveň byl důvěrným rádcem landshutského vévody Ludvíka IX. Bohatého. Pasovská diecéze patřila k největším v Říši a sahala daleko do dolního Bavorska a Horních Rakous, což nutně vyvolávalo třecí plochy s Wittelsbachy i s českými pány. Nußdorf již v letech 1458/59 a 1468 vyslal vlastní kontingenty proti českému králi Jiřímu z Poděbrad – jeho ozbrojená účast v protijiříkovských akcích přinesla ronšperské družině vlastní záminku k odvetě.

Průběh

V letech 1475 a 1476 vedli Břeněk z Ronšperka a Racek Kocovský sérii nájezdů přes pomezí mezi Šumavou, Bavorským lesem a dolním Bavorskem. Cílem byly statky pasovské diecéze v okolí Pasova a na pomezí, kupecké transporty na cestách k Dunaji a menší biskupské tvrze. Akce probíhaly z opěrných bodů na česko-bavorské hranici – z Ronšperka, Hostouně a okolních pevnůstek – a byly tolerovány zemskou mocí: ronšperské družiny stály mimo přímý vliv biskupa a v celkovém wittelsbašsko-pasovském napětí jejich akce fakticky paralyzovaly biskupovu schopnost vystupovat aktivně proti bavorským zájmům.

Pasovský biskup si stěžoval u císaře, jehož byl kancléřem, u českého krále Vladislava II. Jagellonského i přímo u sousedních knížat. Účinné zastavení nájezdů se ukázalo jako obtížné – záští mělo všechny formální náležitosti legitimní pozdně středověké soukromé války: byla vyhlášena oficiální opověď, akce probíhaly převážně proti přímým biskupovým statkům a cílem byla materiální výtěžnost (kořist, výkupné, výpalné), nikoli systematické dobývání území. Záští se podařilo utlumit teprve diplomatickým tlakem a zprostředkováním českého krále, který nemohl dovolit, aby se pohraniční záští českých pánů prohloubilo do otevřeného konfliktu s biskupstvím a potažmo s císařem Friedrichem III.

Výsledek

Konflikt byl urovnán jednáním v průběhu roku 1476. Z hlediska velkých říšských dějin šlo o epizodní událost, z hlediska česko-bavorského pohraničí však o typický příklad fungování záští jako legitimní formy řešení sporů a zároveň jako příležitosti k žoldnéřskému zisku. Břeněk z Ronšperka i Racek Kocovský si udrželi svou pozici na pomezí a dále působili v bavorských službách v dalších letech. Pasovský biskup Oldřich z Nußdorfu zemřel 2. září 1479, jeho nástupce již ronšperské záští neoživoval; jeho pozice byla mezitím oslabena dalšími spory s Vídní (postavení nově zřízené vídeňské diecéze 1477).

Účast českých žoldnéřů

Záští je samo o sobě charakteristickým příkladem činnosti českých pánů ve službě vlastním zájmům podpíraným bavorským zázemím: dva čeští páni, z jejichž zázemí se rekrutovali jejich vlastní jízdní a pěší oddíly tvořené českými poddanými, příbuznými a  zkušenými žoldnéři ze starších kampaní. Síla obou oddílů dohromady se odhaduje řádově ve stovkách mužů – běžná velikost české roty v říšských službách 70. let 15. století. Část mužstva tvořili veteráni bavorské války 1459–1463 a bocklerské války 1467–1469, tedy stejné kádry, které se v druhé polovině 15. století opakovaně vracely do bavorského pohraničního prostoru.

Záští z let 1475–1476 zapadá do širšího vzorce: česko-bavorské pomezí fungovalo v druhé polovině 15. století jako trvalá rezervoárová oblast žoldnéřů. Ronšperkové, páni z Janovic na Rýzmberku, Kocovští, Gutštejnové a další rody zde byly opakovaně mobilizovány v bavorské válce 1459–1463, v bocklerské válce 1467–1469, v tomto záští 1475–1476 a naposledy ve velkém měřítku v landshutské dědické válce 1503–1505, v jejíž rozhodující bitvě u Wenzenbachu utrpěli čeští žoldnéři ve falckých službách těžké ztráty a která se stala symbolickým koncem této epochy.

Použitá literatura: