Taktika
Od bitvy u Hastingsu v roce 1066 po následujících 250 let dominovala evropským bojištím těžká rytířská jízda a soudobé vojenství řešilo způsob, jakým by se mohla pěchota jízdě vyrovnat. První vlaštovkou byly skotské schiltrony - kruhové či obdélníkové sevřené útvary kopiníků. První zaznamenané použítí slova schiltron se vztahuje k bitvě u Falkirku 22. července 1298. Tato bitva také předznamenala vývoj pozdějšího vojenské umění. Skotská jízda byla velice brzy rozprášena anglickou jízdou, která následně zničila i zcela nechráněné skotské lučištníky. Osamocení skotští kopiníci se sevřeli do několika kruhových shiltronů a takto nějakou dobu odolávali anglické jízdě - údajně bylo zabito 111 rytířských koní. Situace se změnila, když na dostřel dorazili angličtí lučištníci. Kruhové schiltrony byly statickými útvary a špatně obrnění skotští kopiníci neměli před šípy kam uniknout. Když skotské řady prořídly a formace přestaly být těsné a sevřené, vyrazila proti nim anglická jízda, která skotské šiky již zcela rozbila a obrátila je na útěk.
Ukázkové použití obdélníkových schiltronů a součinnosti jízdy s pěchotou předvedli Skotové v bitvě u Bannockburnu. Schiltrony nebyly statické, naopak kopiníci v sevřených útvarech zaútočili na anglickou jízdu a tlačili ji před sebou. V zhledem k bažinatému terénu na levém i pravém křídle se nemohla anglická jízda odpoutat a udělat obchvat. Ke střetu navíc došlo tak rychle, že angličtí lučištníci dostali rozkaz nestřílet, protože by zasáhli vlastní vojáky, načež byli rozprášeni útokem skotské jízdy z levého křídla.
Zhruba ve stejné době se francouzský král Filip IV. rozhodl si podmanit Flandry, které byly sice formálně francouzské, ale fakticky byly nezávislým státním útvarem. Získal na svou stranu většinu místní šlechty, ale Flanderská města v čele s Bruggami se proti francouzské nadvládě vzbouřila. Filip vyslal k potlačení povstání impozantní sílu 3000 rytířů a 4000 až 5000 pěších. Vzlehledem k tomu, že se vlámská šlechta nepřipojila k povstání, ve vlámském vojsku jízda téměř absentovala - Vlámové měli k dispozici údajně pouhých 10 jezdců. Hlavní tíhu nesly městské milice v počtu 8000 až 10000 mužů, z toho 900 byli střelci z kuší. Tito pěšáci byli dobře organizovaní a také vybavení - všichni měli ochranu hlavy a většina z nich byla vybavena kroužkovou zbrojí. V rukou třímali kopí a godendagy - specifickou vlámskou zbraň. Obě vojska se setkala 11. června 1302 u Kortrijku (Courtrai). Okolí Kortrijku bylo bažinaté a navíc protkané četnými kanály a příkopy, které tam Vlámové vyhloubili než se sešlo francouzské vojsko. Vlámské vojsko se rozestavilo do značně hlubokých liniových formací a vyplnilo zhruba čtvercový prostor, jehož týl byl krytý zákrutem řeky Leie a čelo a bok kryty menšími říčkami a kanály. Francouzi vyslali pěšáky, aby se pokusili příkopy zasypat a umožnit tak útok francouzské jízdě, ti ale byli zahnáni vlámskými střelci z kuší. Na vlámské střelce poté zaútočili jejich francouzští kolegové a zahnali je zpět. Nakonec začaly šipky a šípy francouzských střelců zasahovat přední řady hlavních vlámských pěších formací, ale způsobily jen malé škody. Francouzský velitel nechtěl nechat svou méně početnou a kvalitativně horší pěchotu bojovat na březích potoků a kanálů s vlámským nepřítelem a obával se, že by takový boj znemožnil nástup jeho těžké jízdy. Proto pěšáky odvolal aby uvolnili cestu 2300 těžkooděných jezdců uspořádaných do dvou formací. I tak jich bylo koňmi několik ušlapáno. I přes potíže se francouské jízdě nakonec povedlo vodní toky překonat, před vlámskými formacemi se znovu zformovali a vyrazili do útoku. Většině jezdců se však nepodařilo prorazit disciplinované vlámské linie. Ti, kterým se to však podařilo, byli obklíčení záložními liniemi Vlámů a pobiti.
V průběhu 1. poloviny 14 století se ke skotským a vlámským úspěchům přidávají ještě úspěchy švýcarské konfederace. V bitvě u Morgartenu je rozhodujícícm činitelem terén - švýcarští pěšáci napadli rytíře Leopolda I. Habsburského rozptýlené na úzké horské stezce. Nejpozději v roce 1339, v bitvě u Laupenu, však již švýcaři staví hluboké sevřené formace včetně kruhové formace zvané “ježek (igel)”.
Základem úspěchu ve zmíněných bojích se stala dobře organizovaná a disciplinovaná pěchota schopná postavit a udržet sevřené formace v kombinaci s vhodně zvoleným terénem. Silou schopnou postavit, vycvičit a vybavit takovou pěchotu se stala města, jejichž prudký rozvoj nastal právě ve 13. století. Bohatá flanderská města si mohla dovolit postavit lépe vybavenou pěchotu, což vynikne zejména v porovnání se zničujícím účinkem anglické lukostřelby na skotskou pěchotu u Falkirku oproti nepříliš účinné střelbě Francouzů u Kortrijku.
Po zkušenostech z První války za skotskou nezávislost (1296 - 1328) i Angličané přesunuli těžiště své armády na pěchotu. Po smrti krále Roberta I. Bruce se znovu rozhořely boje mezi Anglií a Skotskem ve Druhé válce za skotskou nezávislost (1332 - 1357). V bitvě u Duplin Moor 11. srpna 1332 se Angličané seřadili na konci mělkého údolí. Na střed postavili sevřené útvary složené z kopiníků a opěšalých rytířů a na křídla střelce z dlouhých luků. Skotové, jisti si svou početní převahou (15 000 Skotů proti 1 500 Angličanům) se seřadili do dvou schiltronů a vydali se Angličanům v ústrety. Velitelé obou schiltronů - Robert Bruce, nemanželský syn krále Roberta I. Bruce, a Donald z Maru - soupeřili mezi sebou, který z nich se střetne s Angličany jako první. Závod vyhrál schiltron Roberta Bruce, který udeřil na čelo anglické formace a zatlačil jej asi o 9 metrů vzad. Skotové se však nechali ve spěchu usměrnit terénem a ocitli se tak na dně mělkého údolí v křížové palbě anglických střelců na křídlech. Současníci uvádějí že angličtí lukostřelci „oslepili a zranili obličeje“ těch, kteří byli na čele schiltronu. Toto je velmi zajímavá informace, neboť z ní vyplývá, že angličtí lukostřelci vedli mířenou a přímou střelbu na krátkou vzdálenost. Střelba a náraz druhého schiltronu do týla prvního vytvořil chaos, při kterém došlo ve středu skotské masy k udušní více než tisíce bojovníků, aniž by do boje vůbec nějak zasáhli. Boj trval od rozednění do poledních hodin, kd se skotský nápor zhroutil a Skotové se dali na útěk. Angličtí zbrojnoši poté nasedli na vlastní koně a pronásledovali prchající Skoty až do západu slunce.
O rok později, 19. července 1333 se odehrála bitva na Halidonském kopci, ve které proti sobě stálo 15 000 Skotů a asi 10 000 Angličanů. Angličané se seřadili na Halidonském kopci - plochém návrší vysokém asi 180 metrů. Angličané opět postavili opěšalé rytíře spolu s kopiníky v mělkých formacích proti možným směrům, odkud bylo možno na kopec vylézt. Na křídla těchto formací byli umístěni střelci z anglických dlouhých luků.
Skoti se semkli do svých tradičních schiltronů na protějším návrší. Obě armády chtěly využít svého dobrého obranného postavení, ale Skotové byli nakonec donuceni k útoku, protože hrozil pád nedalekého města Berwick. Museli přitom sejít z kopce, překonat bažinatý terén a vystoupat k anglickým pozicím na Halidonském kopci. Předschozí bitva u Duplin Moor ukázala, jak sjou schiltrony proti lukům zranitelné, proto Skoti postupovali přes bažinatou oblast tak rychle, jak jen mohli. Přesto si luky začaly vybírat svou daň. Současníci uvádějí, že „Skotové, kteří pochodovali vpředu, byli tak zraněni v obličeji a oslepeni množstvím anglických šípů, že si nemohli pomoci a brzy začali odvracet tváře od úderů šípů a padat.“ Přesto se skotům podařilo dostat až k anglickým šikům, ale jejich schiltrony se brzy poté rozpadly a Skotové se dali na útěk. Angličané opět nasedli na koně, které měli vzadu a pronásledovali prchající Skoty.
Stoletá válka
24. května 1337 vypukla Stoletá válka mezi Anglií a Francií, k první větší bitvě došlo však až roku 1440 u Sluys. Vítězství v této námořní bitvě zajistilo Anglii kontrolu nad kanálem La Manche.
Během roku 1345 vedl Jindřich z Derby tažení v čele Anglo-gaskoňské armády, při kterém porazil Francouze v bitvách u Bergeracu a Auberoche, opanoval více jak 100 francouzských měst, hradů a pevností a dodal tak Anglickému předmostí v Gaskoňsku strategickou hloubku. Na to reagovala Francie postavením armády čítající 15 - 20 tisíc mužů, se kterou se normanský vévoda Jan vydal do Gaskoňska. Jindřich z Derby poslal anglickému králi Eduardu III. urgentní prosbu o pomoc a tak se 12. července 1346 vylodilo v Normandii anglické vojsko. Anglický král postupoval s vojskem směrem na jih, 26. července 1346 dobyl hlavní město Normandie Caen a pokračoval údolím Seiny k Paříži. U města Poissy se však dostal do svízelné situace, neboť mu horzilo obklíčení Francouzi a jejich spojenci ze tří stran a tak se 16. srpna 1346 vydal na sever aby se spojil se svými spojenci ve Flandrech. Francouzi se vydali za Angličany a 26. srpna 1346 došlo u vesnice Kresčak ke střetu.
Angličané se rozestavili na svažitém kopci, rozčleněném háji a terasami, tak jak byli zvyklí z Ostrovů - opěšalí rytíři a kopiníci zablokovali přímé přístupy na kopec a na jejich křídlech byli střelci z dlouhých anglických luků. Pravé křídlo Eduardovy armády chránila říčka Maye, Kresčacký les a samotný Kresčak, zatímco levé křídlo bylo zakotveno proti vesnici Wadicourt, což Francouzům znemožňovalo snadný obchvat. Inovací oproti válkám se Skoty bylo použití improvizovaného opevnění v podobě vlčích jam, což mělo ztížit útok zejména jízdě.
Francouzský předvoj narazil na anglické pozice kolem poledne. Z chodu bylo svedeno někollik menších bitev. Po průzkumu anglických pozic se konala válečná porada, na které vysocá francouzští představitelé, jisti si vítězstvím, doporučili útok, ale až následujícího dne, aby měla francouzská armáda čas na ospočinek po náročném pochodu a aby na místo stačili dorazit další spojenci, jako např. vévoda Savojský s pěti sty muži. Navzdory této radě zaútočili Francouzi ještě ten den podvečer. Z dobových pramenů není jasné, jestli šlo o Filipovo záměrné rozhodnutí. nebo bylo vynuceno tím jak se další a další francouští rytíři tlačili vpřed. Filipův plán byl využít Janovské střelce z kuší k narušení anglických formací, což mělo umožnit francouzské jízdě proniknut do anglických řad a rozvrátit je, což byl praktický přístup, který se osvědčil již v bitvě U Falkirku a s úspěchem se používal až do poloviny 18. století. Ten to plán rovněž opět naznačuje, že reálná vzdálenot, na kterou stříleli angličtí lukostřelci a střelci z kuší byla podobná.
Podle Filipova plánu vyrazili Janovští střelci z kuší pozdě odpoledne vpřed a svedli střelecký souboj s anglickými lučištníky. V jejich neprospěch hrála zejména obsence pavéz, které nestačily dorazit na bojiště a zůstaly ve francouzském trénu. I přes třikrát vyšší kadenci anglických lukostřelců se Janovanům podařilo vypálit asi dvě salvy, než se dali na ústup. V tuto chvíli pravděpodobně nebyly jejich ztráty signifikantní, avšak francouzští rytíři považovali ústup za zradi a jali se Janovany pobíjet, nehledíce na pokračující anglickou střelbu.
Oddíl rytířů, který masakroval ustupující Janovany zároveň zahájil jízdní útok proti anglickým pozicím. Tento útok byl značně improvizovaný a nekoordinovaný. Jezdci si museli razit cestu do kopce blátivým terénem přes prchající Janovany. Útok byl dále rozbit silnou a účinnou střelbou anglických lukostřelců. Je pravděpdobné, že lukostřelci zahajovali střelbu až ve chvíli, kdy si byli jisti zásahem, což bylo asi na 50 metrů. Anglické luky sice neprostřelily plátové zbroje francouzských rytířů, ale ve velkém zabíjely a zraňovaly jejich koně a mnoho francouzských rytířů bylo pod svými koňmi zavaleno nebo ušlapáno a udušeno v blátě. Když francouzský útok narazil na anglické kopiníky a sesedlé rytíře, neměl již dostatečnou razanci.
Pod kopec se přesunuly čerstvé francouzské síly a zopakovaly útok, který měl stejné problémy, jako ten předchozí a navíc byl ztížen tím, že terén byl již posetý mrtvolami mužů a koní. Přesto se Francouzi dostali k anglickým pozicím a rozpoutal se boj zblízka. Král Eduard dokonce musel vyslat oddíl záloh aby situaci zachránil. Francouzské útoky pokračovaly se stejnými výsledky až do půlnoci, kdy se hlavní část francouzského vojska stáhla. Přesto druhý den ráno stále přicházely na bojiště francouzské posily, které však Angličané, nyní již na koních, obkličovali a pronásledovali. Raněn byl i král Filip, kterého zasáhl šíp do čelisti. To by korespondovalo s taktikou anglických lukostřelců ze skotských válek, kdy byla vedena mířená střelba z relativní blízkosti na obličeje nepřátel.
Bitva u Poitiers
Téměř přesně 10 let po Kresčaku dochází 19. září 1356 k další význámné bitvě Stoleté války, bitvě u Poitiers. Zde proti sobě stojí anglo-gaskoňské vojsko, čítající dohromady asi 6 000 mužů a proti nim francouzské vojsko o síle asi 14 000 mužů. Anglo-gaskoňské vojsko tvořilo 3000 jízdních těžkoděnců, 2000 anglických a welšských střelců z dlouhých luků a 1000 gaskoňských pěšáků, z nichž mnoho bylo vyzbrojeno kušemi. Francouzské vojsko bylo složeno z 10 000 jízdních těžkooděnců, 2 000 střelců z kuší a 2 000 pěšáků. Angličané a Gaskoňci se rozdělili do tří batalionů: Tomu na levém křídle velel Thomas z Warwicku, maršál Anglie a veterán z bitvy u Kresčaku. Obsahoval tisíc těžkooděných jezdců, nyní však sesedlých a tisíc lučištníků, kteří stáli nalevo od zbrojnošů. Pravému křídlu velel Vilém ze Salisbury a skládalo se stejně jako levé křídlo z tísícovky sesedlých těžkooděnců a tisícovky lučištníků, stojících vpravo. Poslednímu batalionu velel Černý princ osobně a skládal se z 1000 opěšalých těžkooděnců a 1000 gaskoňských pěšáků. Zpočátku byl tento batalion umístěn vzadu jako záloha. Francouzský obchvat znemožňovala říčka Miosson na levém křídle a Nouailléský les v týlu anglických pozic.
I většina francouzské armády bojovala opěšalá. Na koních zůstalo asi jen 500 jezdců. Byla rozdělena do 4 batalionů: nejpřednější vedl francouzský konstábl Walter z Brienne. Kromě početného jádra francouzských těžkooděnců zahrnovala 200 skotských zbrojnošů, většinu francouzské pěchoty a střelců z kuší a všechnu jízdu. Druhý batalion se skládal výhradně ze 4 000 opěšalých těžkooděnců. Třetí batalion měl stejné složení a čítal asi 3200 mužů a poslední, čtvrtý, batalion se skládal ze dvou tisíc sesedlých těžkoděnců.
Angličané spali na svých obranných postaveních nebo blízko nich. Francouzi se těsně po rozbřesku rozestavili v bojovém pořádku asi 500 metrů od anglických pozic. Poté, co proti sobě stály obě armády asi 2 hodiny, zaznamenali Francouzi pohyb v anglickém vojsku, mylně se domnívali že se jedná o ústup a vyrazili do útoku. Dvě skupiny francouzské kavalerie zaútočily na lukostřelce na anglických křídlech. Francouzi měli v plánu se nejdříve zbavit anglických lučištníků, přečemž je měli krýt střelbou jejich vlastní střelci z kuší. Lučištní na anglickém levém křídle však byli rozmístěni na okraji močálu a terén znemožňoval francouzské jízdě se s nimi utkat. Lučistníci zase zjistili, že proti francouzským zbrojím je jejich střelba neúčinná. Francouzští jezdci totiž používali žhavou novinku - plátovou zbroj na koně. Obrátili proto střelbu na podpůrné střelce z kuší a zahnali je na ústup. Část anglických lučištníků však obešla močál, aby se dostali Francouzům do zad - zbroj totiž chránila koně jen vpředu. Tento oddíl francouzské jízdy tak utrpěl ztráty a stáhl se.
Francouzský jízdní oddíl na anglickém pravém křídle postupoval opatrněji, jen pár kroků před sesednutými těžkooděnci. Zde byli Angličané skryti za živým plotem, ve kterém byla mezera, kterou mohli pohodlně projet 4 koně vedle sebe. Francouzi tedy zaútočili na tuto mezeru a i přes hustou střelbu se v ní střetli s anglickými obránci a rozpoutal se prudký boj zblízka. Na blízko stojící a bojující jezdce však bylo možno vést účinější střelbu a navíc byli Angličané ve velké početní převaze a proto byl i tento oddíl donucen s velkými ztrátami ustoupit. Poté se angličtí lukostřelci obrátili proti francouzským střelcům z kuší, zaltalčili je zpět a následně i celý 1. batalion.
Francouzi, kteří přežili první útok, nebyli pronásledováni, protože se k anglickým pozicím již blížil druhý francouzský batalion, který v síle 4 000 mužů rázně zaútočil. Francouzský útok byl narušován soustavnou střelbou anglických lučištníků postupem přes ustupujícími ozbrojenci z prvního batalionu, přesto se Francouzům podařilo dostat k anglickým pozicím a rozhořel se boj zblízka. Boj trval zhruba dvě hodiny a projevilo se zde pružnější anglické velení, když velitelé přeskupovali své muže tak, aby zacelili vzniklé díry v obraně. Černý princ byl nucen nasadit téměř všechny své zálohy, ale nakonec vyčerpaní Francouzi spořádaně ustoupili.
Velitel třetího batalionu, vévoda Orleánský, si spořádaný ústup druhé divize nejspíš vyložil jako všeobecný ústup a s polovinou svého batalionu a mnoha přeživšími z prvních dvou útoků z bitvy odešel. Z mužů, co ve třetím batalionu zbyli, se velká část připojila k oddílu krále Jana v zázemí a zbytek podnikl slabý útok na anglické pozice.
Čtvrtý batalion vedený králem Janem II. měl na začátku bitvy 2 000 ozbrojenců, postupně se k němu však přidali přeživší z předchozích tří útoků a tak čtvrtý útok zahajoval pravděpodobně se silou kolem 4 000 mužů. Angličané a Gaskoňci už s dalším útokem nejspíše nepočítali a když viděli, že jsou Francouzi zformovaní k novému útoku pod rozvinutou zástavou Oriflamme, někteří z nich začali opouštět bojiště. Černý princ vyslal malý oddíl asi 160 mužů, kteří měli na koních objet francouzské pozice, vpadnout Francouzům do týla a vyvolat zmatek. Jenže pohled na oddíl jezdců odjíždějících z bitvy ještě dále rozložil morálku v anglo-gaskoňském vojsku. Černý princ vydal rozkaz k všeobecnému postupu, což morálku poněkud obnovilo, a Angličné se vydali vstříc Francouzům. Boj začal přestřelkou anglických lukostřelců a francouzských střelců z kuší, kteří teď byli ve výhodě, protože se mohli krýt za pavézami. Angličanům po ranních bojích navíc začali docházet šípy, přesto se drželi, dokud se francouzští střelci nerozestoupili, aby mohli francouzští ozbrojenci projít. Francouzi brzy začali získávat navrch, když do francouzského týlu nepozorovaně dorazil anglický oddíl. Sto lukostřelců sesedlo z koní a zahájilo střelbu, zbývajících 60 jezdců se vrhlo proti Francouzům. Muži v zadních francouzských řadách si mysleli, že jsou obklíčeni a dali se postupně na útěk, což sebou strhlo i většinu francouzské armády. Zbytek, v čele s králem, byl zatlačen do zákrutu říčky Miosson, kde se vzdal.
Západoevropské armády a jejich velitelé se tedy v průběhu 14. století naučili několik principů a postupů platných po několik následujících staletí:
- Odolat útoku jízdy vytvořením a udržením sevřené formace.
- Podpořit své formace výběrem vhodného terénu - zvláště pro anglickou taktiku byl terén značně určující.
- Narušit formaci nepřítele soustavnou střelbou.
- Využívání jízdy k rychlým přesunům a obchvatům místo prostého čelního útoku.
Situace v Českých zemích
14. století bylo v Čechách obdobím vyjímečně dlouhého míru. Přesto i zde můžeme pomocí nepřímých indicií sledovat vzrůstající úlohu pěchoty rekrutující se zejména z městského prostředí. Jedním z pramenů jsou inventáře městkých zbrojnic. Za nejstarší dochovaný doklad městské zbrojnice je je považován její inventář města Stříbra z roku 1362. Město mělo ve svém držení 12 samostřílů a 12 nákrčníků, které byly uloženy na radnici. Kromě toho má každý z městských představitelů v držení několik kusů zbroje a samostřílů a další výzbroj byla svěřena 15 dalším měšťanům.
Inventář ze Stříbra je následován soupisem z Kolína z roku 1381, kde je uvedeno 54 mečů, 63 samostřílů, 63 přileb a 52 kusů zbroje.
V roce 1362 bylo také vydáno nařízení Karla IV., kterým královským městům nařizuje uchovávat stanovený počet výzbroje, přičemž část této výzbroje pocházela od panovníka a , zatímco zbytek měla města dokoupit na vlastní náklady. Zbroj, kterou král pořídil v Norimberku a Sulzbachu, byla dovezena do Čech a následně v byla průběhu roku 1362 a 1363 rozvezena do královských měst. Z 27 až 28 měst, která obdržela zbroj, lze jmenovat např. Hradec Králové, Plzeň, Kolín, Polička, Vysoké Mýto, Domažlice, Beroun a další. Vratislav spolu s 3 dalšími hrady obdržela část této výzbroje v roce 1370, kdy hrozila válka s Polskem. Třeba Plzeň tak obdržela 388 náprsníků, 330 podbradků, 310 náramků, 20 horních náramků na plece a 20 obojků.
Ke konci 14. století se na Moravě rozhořely Markraběcí války mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem z lucemburské dynastie, které střídavě podporovali jejich ostatní lucemburští příbuzní, český král Václav IV. a uherský král Zikmun. Války měly charakter drobné denní války a obléhání opevněných bodů protivníka. Definitivní tečkou za Markraběcími válkami bylo neúspěšné šestitýdenní obležení Znojma v červenci a srpnu 1404 armádou Zikmunda Lucemburského a Albrechta IV. Rakouského, při kterém se oba panovníci nakazili úplavicí a Albrecht jí 14. září 1404 u Vídně podlehl.
Válečné zkušenosti si však Češi přinášeli i ze zahraničí. V roce 1394 vyhlásil papež Bonifác IX. další křížovou výpravu proti Turkům. Křížová výprava měla hojnou mezinárodní účast včetně Čechů, nejpočetnějšími národy v ní byli ovšem Francouzi a Uhři. Spory mezi Francouzi a ostatními národy provázely křížovou výpravu po celou dobu. 25. září 1396 došlo u Nikopole, obležené křižáky, k osudovému střetu. Turci se zformovali na nedaleké náhorní plošině aby mohli přijít na pomoc obklíčenému městu. Zikmund navrhoval počkat dvě hodiny, dokud jeho zvědové nezjistí velikost turecké armády, ale nedisciplinovaní Francouzi jej obvinili, že se je snaží připravit o slávu a vyrazili do útoku, zatímco Uhři a další národy zůstaly u města pod Zikmundovým velením. Francouzský útok rozdrtil nevycvičenou pěchotu, kterou Turci poslali v první linii a udeřil na elitní janičáry, jejichž postavení bylo chráněno nostřenými kůly zaraženými do země a hroty obrácenými k nepříteli. (stejně použili naostřené kůly Angličané na ochranu svých lukostřelců proti francouzské jízdě v pozdější bitvě u Azincourtu) Francouzi sice zahnali janičáry, ale polovina rytířů buď přišla o koně nebo byla nucena sesednout. Někteří starší rytíři navrhovali, aby Francouzi zkonzolidovali své síly a počkali, až ostatní spojenci zaujmou pozice, odkud mohou podpořit francouzský útok, byli ale přehlasováni mladšími rytíři, kteří se domnívali, že porazili hlavní turecké síly. Pustili se tedy do kopce, ale když dosáhli náhorní plošiny, udeřily na ně čerstvé síly sipáhíů. Rozhořel se boj, ze kterého část francouzů utekla a ti co zůstali na živu se vzdali. Zatímco Francouzi postupovali nahoru, sipáhíové je obcházeli po křídlech a útočili na zbytek křesťanského vojska. Zikmundova část vojska srdnatě bojovala aby se nedostala do obklíčení, ale nakonec byla poražena a sám Zíkmund unikl jen tak tak na rybářském člunu k benátským lodím na Dunaji.
I přesto že