Tarče

Tarče (z německého Tartsche), původně staročesky terče, tercze, tercže, je pozdní vývojovou fází jezdeckého štítu, užívanou po celé 15. století. V zásadě lze říci, že čím komplikovanější a prolamovanější tvar, tím pozdější je datace tarče. Typicky byla vyrobena z lipového dřeva, potaženého pergamenem, plátnem nebo kombinací obojího. Na potahu bylo naneseno gesso (směs jemně mleté křídy a klihu), které vytvářelo podklad pro malbu temperovými barvami.

Tarče, stejně jako ostatní štíty, zhotovovali nejčastěji specializovaní řemeslníci zvaní štítaři, kteří měli blízko k malířům. Roku 1348 si malíři a štítaři pražských měst založili bratrstvo sv. Lukáše a přibírali do něj i příbuzné řemeslníky jako sklenáře, knihvazače, řezbáře, pergameníky, zlatotepce, illuminátory, cuprejtýře a jiné. Uvnitř bratrstva však od počátku docházelo k rozepřím mezi malíři a štítaři, jak o tom svědčí, jak o tom svědčí privilegia Karla IV. a Václava IV. Štítaři vyráběli jednak štíty, jednak některé kusy sedlářské a vývěsní štíty domovní včetně jejich malované výzdoby. Malíři (magistri pictoriae artis, malíři duchovní, geistliche Maler) malovali obrazy a oltáře, ale někdy přebírali dílo štítařům a nadto jim zabraňovali, aby své výrobky vystavovali a prodávali na trzích na Starém Městě, poněvadž štítaři byli usazeni pod novoměstskými hradbami a věžemi a tady také měli provozovat své řemeslo i prodávat své výrobky.

Spory rozhodlo privilegium Karla IV., vydané 16. ledna 1365: štítaři, usedlí na věžích novoměstských hradeb, byli - podobně jako střelci - spolu se svou čeledí osvobození od všech berní, služeb a daní, ale byli povinni na výzvu krále nebo jeho maršálka službou v případě potřeby (tj. k obraně města). Proto také jim bylo dovoleno nosit meč, nůž a odění (harnisch) jako střelcům, aby mohli bránit městské hradby. Ve sporu s „duchovními malíři“, kteří nechtěli se štítaři trpěti (tj. nésti jejich povinnosti k městu), bylo rozhodnuto, že malíři nesmí malovat štíty. Terče a štíty (tarczschen und stechschilt) nesmí vyrábět nikdo jiný než štítaři. Kdo však štítařské dílo (schiltwerk) vyrábí a bydlí ve věži, nemá svou práci prodávat jinde než pod věžemi. Privilegium bylo opětovně potvrzené Václavem IV. 6. ledna 1380.

Dohody však zřejmě nebyly dodržovány a tak roku 1392 předstoupili štítaři před krále znovu se stížností, že duchovní malíři jim stále přebírají práci a malují štítařské dílo (schiltwerk), které přísluší štítařům a nikoli malířům. Václav IV. privilegiem z 30. března 1392 potvrdil výsady štítařů a rozhodl, že malíři nesmějí malovat štíty a že štítaři mohou na trzích Velkého Města pražského prodávat své obrazy (ire bylde] a také domovní štíty (ire helme und schilte an den hewsern in derselben stat zu Prage). Tím byly vleklé neshody jednoznačně rozhodnuty ve prospěch štítařů, kteří byli nyní nejen ve svém oboru ochráněni před konkurencí malířů, ale navíc dosáhli volnosti v prodeji svých výrobků na veřejném trhu.

V průběhu 15. století se původní bratrstvo rozdělilo na cech staroměstský (k němuž patřil i Hrad, Hradčany a Malá Strana) a novoměstský. Některé společné věci se vyřizovaly v „plném cechu“, v němž byli zastoupeni mistři „obou měst pražských“. Nehledě k vnitřním neshodám mezi štítaři a malíři, patřily do zájmové oblasti cechu všechny práce, jež souvisely s malbou. Jejich výčet nejlépe charakterizuje privilegium krále Ludvíka z roku 1523, obsažené v potvrzovací listině Rudolfa II. z roku 1595: aby žádný cizí mistr nesměl dělati věci, jež patří pražskému cechu malířů a sklenářů, to jest „tabulí, arch, korouhví, praporcův, dekův, svíc pozlacených a dřevěných, dříví jezdeckého malého neb velkého, pavez, terčí i jiných věcí všech, kteréž se barvami dělají“.

O tom, že tomu tak bylo už ve 14. století, svědčí zápisy v první knize pražského malířského bratrstva, jednak jména a účty štítařů, jednak zápis o „malovaném dříví“, i když nedokončený.„Malovaným dřívím“ je třeba rozumět jezdecké dříví, tj. jezdecké kopí (dřevce) určené pro kolbu, o němž mluví privilegium jak Karla IV. (stechgezewge), tak krále Ludvíka (dříví jezdecké malé nebo velké) a které pro náročnost zpracování nebylo obyčejným dílem sedlářským a patřilo k zboží malovanému. Uvnitř cechu bylo ve 14. století asi spíše prací štítařů než mistrů „pictoriae artis“.

V dalším průběhu 15. století došlo uvnitř společného cechu k úplnému splynutí štítařů a malířů. Svědčí o tom mj. úmluva z roku 1445 mezi mistrem Šíchou a Janem, synem mistra Štefánka, v níž se Šícha zavazuje, že jej bude učit v umění malířském, nejen v štítařství, ale i v malování obrazů. Učňové byli tedy uváděni do znalostí obou odvětví řemesla. Přitom štítařství jako samostatné řemeslo postupně zanikalo. Svou malířskou stránkou se stávalo záležitostí malířů - ti převzali uměleckou složku jejich živnosti, malování pavéz, terčů a jezdeckého dříví, zatímco řemeslnická součást starého štítařství zůstala jiným řemeslům, zejména sedlářům a uzdařům. Proto také štítaři už koncem 14. století (např. v privilegiích Václava IV. z r. 1380 a 1392) mizejí z titulu cechu a napříště se v něm vedle malířů uvádějí nikoli štítaři, ale sklenáři, jejichž význam s rozvojem středověké výroby a kultury stále více vzrůstal. Přitom ovšem jak ukazují zápisy v knize bratrstva i nadále byli mezi malíři mnozí, kteří se více než druzí vyznali ve výrobě malovaných pavéz. Dokladem toho je tzv. terčovné a způsob, jakým malíři plnili svou povinnost odvádět městu ročně určitý počet štítů. Tato povinnost má svou zajímavou historii.

Podle preambule v privilegiu z roku 1458 byli dříve staroměstští mistři řemesel malířského a sklenářského „listy a právy starodávnými vyňati a zproštěni z vojen i ze všech lozunkuov a poplatkuov městských“, zato však „povinni byli každý rok tři štíty nebo pláště branné stojaté veliké k městu udělati ... a k tomu oděncuov branných devět na věže městské nebo k městským branám vydávati.“

Tyto „starodávné listy“ jsou přesněji datovány v další větě této preambule: „To my važiece a rozumějíce, že město Nové tehdáž nebylo ještě ohrazeno, a skrze to oděnci takoví byli sú, již toho se potřebie nezdá; a místo plášťov již každý rok dělají k městu pavézy.“ Pro opevnění Nového Města dávala již zakládací listina z roku 1348 směrnice, pokud jde o půdorys, komunikační síť města a tím i situaci bran. Opevnění samo bylo vybudováno v letech 1348-1350. Tehdy také ztratily na významu hradby mezi Starým a Novým Městem a s nimi povinnost malířů stavět k věžím a bra- nám devět oděnců podle starodávných listů, které tedy musely být vydány někdy před polovinou 14. století.

Tři veliké štíty neboli branné pláště stojaté odváděli však staroměstští mistři jen ve 14. století. Neznámo kdy, nejpozději však před husitskými válkami, došlo k té změně, že místo tří velkých branných plášťů musili městu odvádět 10 pavéz. Vysvítá to ze zápisu v gruntovních knihách staroměstských ze 7. února 1430, kdy došlo k další změně. Tehdy se mistři obrátili na konšely Starého Města s žádostí, aby se jim dostalo úlevy v této povinnosti, vzhledem k nedostatku a chudobě, do níž prý upadli v oněch válečných a neklidných letech. Jejich žádosti o snížení počtu povinně odváděných „štítů alias pavéz“ městská rada roku 1430 vyhověla a slevila jim dva štíty, takže napříště byli povinni odvádět ročně jen osm štítů. Mělo to však být jen přechodné opatření do doby, než zase budou mít ze svého umění hojnější užitek.

Přes tuto výhradu zůstala úleva staroměstským mistrům dlouho zachována. Když roku 1458 předkládali městu všechny své výsady s žádostí o potvrzení, byly v nich kromě zmíněných již„starodávných práv“ z první poloviny 14. století také „jiné kusy popsané, jim a řemeslóm jich příhodné a potřebné“. Mezi těmito jinými kusy, které konšelé měli roku 1458 potvrdit „k dřevním připíšíc“, byla jistě i tato úleva z roku 1430. Usnesení staroměstské rady z roku 1458 bylo tedy potvrzením souhrnu dosavadních privilegií, starších i novějších. Tak je třeba rozumět usnesení staroměstských konšelů z 13. listopadu 1458:„... protož my při těch milostech a práviech i svobodách je zuostavujíc, oděncuov těch je zprošťujem, tak aby miesto plášťuov těch velikých, o nichžto svrchu zmienka jest, každý rok vždy o svatém Havle osm pavez malovaných a dobře žilovaných a s obú stranú kožovaných i připravených k městu udělajíc, na rathúz přinesli.“

Podobnou povinnost vůči městu měli také štítaři a malíři novoměstští. O jejich cechu jsou sice zprávy až z 15. století, ale je možné, že existoval hned po založení Nového Města a že byl nadán výsadami již za Karla IV. Ve sporu střelce Jana Božků, jenž byl r. 1454 nařčen novoměstskými malíři a štítaři, že zasahuje do jejich řemesla, konšelé Nového Města při roz soudili tak, aby nebyla dotčena práva malířů a štítařů, která mají „od slavné paměti císaře Karla a krále Václava“. Není však jisté, jsou-li těmito právy zmíněné již výsady štítařů a malířů z roku 1365, 1380 a 1392, vztahující se na společný snad cech mistrů staroměstských a novoměstských, nebo zda novoměstští mistři měli již ve 14. století svá vlastní privilegia. V každém případě byli však štítaři na Novém Městě usedlí již ve 14. století, jak ostatně vyplývá také z citované již dohody staroměstských a novoměstských štítařů a malířů z roku 1387. Velikost jejich cechu na počátku 16. století nezůstávala pozadu za staroměstským cechem, neboť při smíru, uzavřeném mezi nimi r. 1511, jmenuje se osm mistrů staroměstských a sedm novoměstských.

Ve 14. století byla však výrobní síla novoměstských štítařů a malířů podstatně slabší než rozsah výroby na Starém Městě. Dosvědčují to údaje o jejich povinné roční dodávce městu. V osmdesátých letech 14. století došlo mezi nimi a novoměstskými konšely k narovnání, které ukončilo dlouhé spory o lozunky a poplatky, stanovíc, aby štítaři, „kteříž pod věžemi sedí“, bez pohoršení svých práv „každé léto po vánocech k novému letu dávali počty, jednu pavézu pánuom a městu ku potřebě a ke cti i k kráse, tak dlúho, jakožby jim a nám se líbilo a dobré zdálo a jim a městu našemu líbezné se bude zdáti“. Pavéza novoměstskými malíři a štítaři odevzdávaná měla být tedy na přední straně opatřena stejně pěknou malířskou výzdobou jako osm „malovaných, dobře žilovaných a kožovaných“ pavéz staroměstských.

Odvádění povinné dodávky pavéz na staroměstskou i novoměstskou radnici patřilo tedy k velmi starým povinnostem pražských malířů a štítařů a udrželo se až do počátku 16. století. Tato povinnost byla na členy cechu rozvržena tak, že pavézy byly objednány od některého z členů bratrstva; ostatní členové cechu se pak na ně skládali, platíce poplatek zvaný „terčovní“. Takové příspěvky na štíty najdeme již v citované nejstarší knize bratrstva. V zápisu z konce 14. století se mluví o „polovině kopy za štíty (nebo na štíty)“. V seznamu členů, pocházejícím asi z let 1410-1420, je přípisek: „Mykesch ostawa dluzen u pawessy“, což se vykládá jako záznam nedoplatku „terčovního“ na pavézy.

Jak je patrné, česká historická věda se soustředila z pochopitelných důvodů zejména na pavézy zatímco tarče zůstávají stranou zájmu a pokud už se jimi zabývá, tak hlavně jejich možným vlivem na vývoj pavéz. Lze však předpokládat, že české tarče z 2. poloviny 15. století se výrazně nelišily od jiných tarčí ze sousedních oblastí Říše. Častým motivem na tarčích z německého prostoru je dáma, která přidržuje úplný erb, tj. heraldický štít s přilbou, klenotem a přikryvadly, jak je vidět na následujícíh příkladech z Metropolitního muzea umění. Ve dvou případech je dáma doplněna stuhou s heslem, které však nemá heraldický význam a jedná se spíše o vtipnou slovní hříčku.

Rekonstrukce

Protože se nám nepodařilo najít žádnou dochovanou tarči z českého území, vybral jsem si pro rekonstrukci následující tarči z let 1440 - 1460, pravděpodobně z Norimberka, která se nyní nachází v Muzeu umění ve Filadelfii. Jak víme, Čechy byly s Norimberkem v čilém obchodním vztahu a sám Jošt vlastnil palné zbraně vyrobené v Norimberku.Tarči s podobně stylizovanými okraji do tvaru srolovaných svitků zobrazuje i Jan van Eyck na obraze „Kristovi rytíři“, který je součástí levého panelu Gentského oltáře z roku 1432. Tarče byla poprvé přemalována kolem roku 1500 a její současná podoba je výsledkem barokní přemalby ze 17. století, kdy byla vymalována pro pohřební účely a opatřena erby norimberských patricijských rodů Hallerů a Imhofů. Orignál tarče je 55,6 cm vysoký, 52 cm široký a jeho prohnutí činí 23 cm. Váží 2880 gramů.

Vzhledem k tomu, že se původní malba tarče nedochovala, rozhodli jsme se pro ni vytvořit originální avšak dobově odpovídající motiv. Vycházeli jsme z tarče na obr. 1, avšak jsme použili pozadí z tarče na obr. 3 s dekorem stříbrných mraků a zavinutých listů na černém pozadí. Rovněž byl původní erb zaměněn za erb Týřovských, byl však použita pouze pravá helma s tatarským kloboukem, aby štít mohl zůstat naklopený a hlavně aby panna v levém klenotu vizuálně nerušila ženu držící erb. Motiv dále obsahuje banderolu s nápisem„Pomny na mye ma myla wyerna pany“ (Pamatuj na mě má milá věrná paní), který je převzat ze soudobé ostruhy. Na vnitřní je zjednodušený nákres svatého Kryštofa, který měl chránit před náhlou smrtí.

Korpus

Korpus je stejně jako většina štítů té doby vyrobený z lipových latí slepených dohromady klihem. Takto vytvořený blok je následně pomocí nástrojů tvarován tak dlouho, až získá finální podobu. Autorem korpusu je František Poch.

Potažení

Korpus je potažen lněným plátnem za použití kostního klihu. Před potažením bylo potřeba jej ještě finálně dobrousit. Dobroušení a potažení korpusu provedli pánové Zdeněk Sedláček a Daniel Richter.

Malba

Potažený korpus byl následně natřen gessem, což je směs klihu a drcené boloňské křídy, jež bylo nutné důkladně zbrousit. Vznikl tak hladký bílý povrch, na který na který bylo možné v místech budoucího stříbření a zlacení nanést tzv. arménský bolus, přičemž pod zlato se nanáší bolus červený a pod stříbro bolus černý. Zde byl kvůli malému rozsahu zlacených ploch použit pouze černý bolus. Následně bylo na bolus naneseno plátkové zlato a stříbro. Finální malba byla provedena vaječnou temperou. Malbu provedla Mgr. Markéta Poskočilová.

Použitá literatura: