Saská bratrovražedná válka

Úvod

Saská bratrovražedná válka (něm. Sächsischer Bruderkrieg) v letech 1446–1451 patří k nejzávažnějším dynastickým konfliktům pozdně středověké Říše. Na obou stranách stáli rodní bratři z wettinského domu – kurfiřt Friedrich II. Saský (přezdívaný Sanftmütige, Mírný) a mladší vévoda Vilém III. Saský, vládnoucí Durynsku z Výmaru. Jablkem sváru se stal halský dělební výnos z prosince 1445, který měl rozdělit otcovské dědictví po Friedrichovi I. Bojovném, ale jeho ustanovení obě strany interpretovaly opačně. Spor přerostl ze soudních pří přes vzájemné záští až v otevřenou polní válku, jež po pět let pustošila Sasko, Durynsko, Vogtland a přilehlé pomezí.

Pro vojenské dějiny pozdně středověkých Čech má tato válka výjimečný význam: vévoda Vilém III. už v lednu 1447 vyslal své rekrutéry – Bedřicha z Donína a Petra Holického ze  Šternberka – do Čech, aby pro spor s bratrem najali husitské žoldnéřské sbory. Do poloviny května se v Durynsku shromáždilo asi 2 500 Čechů s více než 200 vozy a několik tisíc dalších se sbíralo v západních Čechách a v Chebu – právě tato vojenská síla přiměla kurfiřta Friedricha k jednání a vyústila v naumburské příměří 12. května 1447. Shodou okolností se v té době v Sasku zdržoval vyslanec kolínského arcibiskupa Dietricha II. von Moers, který tam měl rovněž najímat Čechy – pro Soesterské záští. Když v Naumburku potkal Viléma s jeho čerstvě shromážděnou polní obcí, vznikl plán převzít celý kontingent jako celek do služeb arcibiskupa; Vilém zůstal jeho vrchním velitelem a vrcholem kooperace bylo, že kurfiřt Friedrich 1. července 1447 v Eislebenu uzavřel spojenectví na ochranu Durynska před návratem Čechů – v době, kdy už české vojsko stálo ve Vestfálsku. Tytéž oddíly v létě 1447 odsloužily slavné tažení proti Soestu, vrátily se v srpnu zpět ke Chebu – a po obnovení sporu mezi wettinskými bratry zamířily znovu do Durynska. Jména Čalty z Kamenné Hory, Vrše z Modřejovic, Krušiny ze Švamberka, Boskoviců, Holických ze Šternberka, Ilburků, Kolovratů, Janoviců i Donínů se v saských účetních knihách objevují dál – některá nepřetržitě až do uzavření míru v roce 1451.

Wettinské dědictví a halský dělební výnos 1445

Wettinská doména patřila v první polovině 15. století k největším a nejbohatším územním celkům Říše. Sahala od saského kurfiřtství s Wittenbergem na severu, přes markrabství míšeňské s Drážďany a Lipskem, po celé Durynsko s Výmarem, Erfurtskou enklávou, krajinou kolem Eisenachu a franských pomezí. Po smrti Friedricha I. Bojovného v roce 1428 zůstali jeho synové zpočátku ve společné vládě, ale již ve čtyřicátých letech rostl tlak Viléma III. na osamostatnění – mladší bratr cítil, že ho starší kurfiřt vytlačuje z rozhodování o společné politice i z rozdělení důchodů.

V prosinci 1445 uzavřeli oba bratři v Halle nad Sálou tzv. halský dělební výnos (Hallescher Machtspruch). Princip dělby byl přitom typicky středověký: starší bratr měl jen vytyčit dvě poloviny otcovského dědictví a mladší si měl jednu z nich vybrat. Friedrich rozdělil panství na míšeňsko-saský a durynsko-osterlandský díl. Vilém zvolil druhou variantu – získal Durynsko s celou pomezní krajinou na východ od Sály (Osterland kolem Altenburku, Plavna a Cvikova) i právo spoluúčasti na franských enklávách.

Halská dohoda však zůstala v několika klíčových bodech nejasná. Sporné bylo zejména postavení Friedrichova syna a dědice Arnošta, rozdělení důchodů ze stříbrných hor v Krušnohoří, otázka společných lén a právo vrchního dozoru nad městem Erfurtem. Friedrich II. trval na tom, že kurfiřtská hodnost a s ní spojené vrchní zeměpanské pravomoci se na Viléma nevztahují a že durynský díl má pouze charakter užívacího panství. Vilém naopak požadoval plnou suverenitu. Otevřený spor propukl v průběhu roku 1446, kdy Vilém začal vlastní jmenovat úředníky v hraničních úřadech a vybírat berně z území, na něž si dělal nárok i jeho bratr.

Na podzim 1446 oba bratři už otevřeně mobilizovali. Friedrich se opíral o hornosaská knížectví, biskupská města Naumburk a Merseburk, část lipské městské obce a hospodářsky mocné kurfiřtské hrady v Krušnohoří. Vilém naopak vsadil na dva trumfy: na vlastní durynské městské svazy s Erfurtem v čele a na najmutí cizího polního vojska. Pro tu druhou strategii se rozhodl velmi rychle: přes své rádce – především svého hofmistra Apela Vitzthuma staršího ze Roßly – v lednu 1447 rozjel velkou náborovou akci v Čechách.

Čeští žoldnéři: nábor 1447, vestfálská mezihra a návrat do Durynska

Vilémův český nábor začal již v lednu 1447 a  směřoval výhradně do připravované Saské bratrovražedné války proti vlastnímu bratru kurfiřtovi Friedrichovi II. Hlavními verbíři byli burkrabě Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) a Petr Holický ze Šternberka, jednající v Čechách jménem Viléma III. Do poloviny května 1447 přišlo do Durynska asi 2 500 mužů a přes 200 vozů, a několik tisíc dalších se ještě sbíralo v západních Čechách a v Chebu – celkem mělo Vilémovo české vojsko dosáhnout zhruba šesti tisíc bojovníků. Právě tato vojenská síla přiměla kurfiřta Friedricha k jednání.

Naumburská jednání koncem dubna 1447 vyústila v překvapivý waffenstillstand z 12. května 1447, který náhle zbavil Vilémovo čerstvě shromážděné žoldnéřské vojsko bezprostředního úkolu. V té době se v Sasku zdržoval vyslanec kolínského arcibiskupa Dietricha II. von Moers, Georg Spiegel, kterého arcibiskup vyslal s tím, aby s pomocí saského kurfiřta najímal Čechy pro Soester Fehde. Když Spiegel následoval kurfiřta Friedricha do Naumburku, dostal se zde přímo ke styku s Vilémem a jeho čerstvě shromážděnou českou polní obcí. Vznikl plán, jenž zapojil všechny tři strany: arcibiskup převezme celý Vilémův český kontingent jako celek do svých služeb, Vilém zůstane jeho vrchním velitelem a Soldunternehmerem, kurfiřt celé operaci napomůže nepřímo. Z Naumburku odjeli Spiegel a Vilémův hofmistr Apel Vitzthum starší ze Roßly rovnou do Kolína vyjednat smluvní podmínky.

Pro samotné české velitele to znamenalo náhlou a nečekanou změnu úkolu: očekávali službu v dosahu domova v Durynsku či Osterlandu, místo toho měli táhnout přes celou Říši až do Vestfálska. Vilémův příslib arcibiskupovi zněl na 12  000 mužů, ale samotných Čechů – i s těmi, kteří byli teprve očekáváni – bylo jen něco málo přes 6 000; vévoda proto musel dorekrutovat zbytek z durynského zázemí. Soldforderang arcibiskupovi byl 1 rýnský zlatý týdně za hlavu, zatímco vlastním jezdcům platil Vilém jen 20 grošů a trabantům 10 – marže z celé operace tak mohla činit 4 až 14 grošů týdně na muže.

Dne 1. července 1447, kdy už české žoldnéřské vojsko dávno stálo ve Vestfálsku, uzavřel kurfiřt Friedrich II. v Eislebenu spojenectví s hornosaskými biskupy z Naumburku a Merseburku, hrabaty z Mansfeldu a s městem Erfurt. Eislebenský pakt tentokrát nesměřoval proti bratru a jeho rádcům, ale výslovně k ochraně Durynska před obávaným návratem českých žoldnéřů a jím působenými škodami v zemi. Kurfiřt zde tedy vystupoval jako ochránce Durynska v zastoupení svého bratra, jenž měl mezitím dbát na to, aby cizí žoldnéřské vojsko zůstalo mimo zem. Tato situace je jasným dokladem cílené spolupráce wettinských bratří na uskutečnění velkého soldgeschäftu s arcibiskupem kolínským.

Ústup českého vojska z Vestfálska v první srpnové dekádě 1447 tak nebyl koncem epizody, ale přechodem k jejímu druhému dějství. Velká skupina kondotiérů – jmenovitě Jindřich Libštejnský z Kolovrat a Jan Calta z Kamenné Hory – se sice oddělila a vrátila domů přes Mühlhausen do Chebu, ale řada dalších oddílů zůstala v Durynsku a přijala další smlouvy přímo s Vilémem nebo s jeho úředníky. Jména jako Petr Holický ze Šternberka, Hynek Krušina ze Švamberka, Dobeš Vrš z Modřejovic, Ješek Svojanovský z Boskovic, Vilém z Ilburka nebo Bedřich z Donína se v saských účetních pramenech objevují průběžně v letech 1448–1450, vesměs jako velitelé menších, ale akceschopných oddílů o 100–400 mužích. Hlavními shromaždišti pro ně zůstávaly Cheb, Plavno a Altenburk, odkud bylo možné vojsko rychle přepravit jak na franskou, tak na saskou stranu konfliktu.

Vilémovi tedy z velké části zůstal stejný personální fond, jaký si vybudoval pro vestfálské tažení. To ovšem přinášelo i tytéž problémy: nedostatek hotovosti na pravidelný žold, vleklou nedůvěru českých kapitánů, kteří už jednou zažili Vilémovu nedochvilnost při placení, a  nutnost vždy znovu zástavou panství zajišťovat dluhy. Většina Vilémových válečných nákladů v letech 1448–1451 byla financována zástavami durynských měst a hradů, z čehož pak po válce vyrostla mnohaletá dluhová krize jeho dvora.

Vyhlášení války a první tažení 1448–1449

Naumburské příměří z dubna 1447 bylo z povahy věci dočasné. Žádný z ústředních sporných bodů – kurfiřtské pravomoci nad durynským dílem, dělba krušnohorských důchodů, spoluúčast na Erfurtu – nebyl vyřešen. Návrat českých žoldnéřských oddílů z Vestfálska v srpnu 1447 navíc dramaticky změnil rovnováhu: Vilém měl k dispozici zkušený, byť unavený polní sbor a své pohledávky z dělby začal vymáhat ráznější rétorikou.

K formálnímu obnovení války došlo v průběhu roku 1448. Friedrich II. nejprve vyzval bratra ke spolupráci proti rostoucímu vlivu erfurtské městské strany a když narazil na odmítnutí, prohlásil část Vilémových opatření za odporující halskému výnosu. Vilém III. odpověděl tím, že koncem 1448 vyhlásil Friedrichovi otevřené záští a svolal své vojsko do Výmaru a Erfurtu. Na opačné straně se Friedrich opíral o polní obec drážďansko-míšeňskou, hornosaská knížata, magdeburského arcibiskupa a významnou část lipské patricijské obce.

První polní operace zimy a jara 1448–1449 měly převážně charakter pohraniční záští – plenění vesnic, přepady kupeckých konvojů, pálení mlýnů, šarvátky o  opěrné hrady na Sále, na pomezí Krušnohoří a na pomezí severního Vogtlandu. Bratrské vojsko Vilémovo vpadlo na Friedrichovo území v okolí Naumburku a Merseburku, Friedrich na oplátku táhl proti Altenburku a Erfurtu. Žádná z velkých bitev se v tomto roce neudála, ale pohraniční oblasti utrpěly značnou škodu – v mnoha vesnicích kolem Mostu, Ronneburgu, Crimmitschau a Cvikova ještě po desítkách let stály ruiny po českých a saských oddílech.

Klíčovým rysem této etapy byla obnovená účast Čechů na obou stranách. Většina Vilémových oddílů zůstávala česká, ale i Friedrich II. – přes oficiální obrannou rétoriku eislebenského paktu – si v průběhu roku 1448 najal drobnější české skupiny, převážně přes severočeské pány na rozhraní s Krušnohořím. Dobové prameny zaznamenávají v jeho vojsku skupiny vedené šlechtici z okruhu Donínů a některých severočeských katolických rodů, kteří ovšem nepocházeli z tábora pozdněhusitské polní obce, ale spíše z tradičně promíšeňské severočeské šlechty.

Velké tažení 1450 a obléhání měst

Rok 1450 přinesl největší vojenské soustředění celé války. Obě strany pochopily, že vleklý pohraniční zápas je nepřivede k rozhodnutí, a přikročily k  rozhodující kampani. Vilém III. shromáždil v Durynsku a v Erfurtu hlavní polní vojsko o síle kolem šesti tisíc bojovníků, jehož páteří byly stále české oddíly – mj. opět Petr Holický ze Šternberka jako jeden z hlavních polních hejtmanů, dále kondotiéři Hynek Krušina ze Švamberka, Dobeš Vrš z Modřejovic a menší oddíly Janoviců, Ilburků a Donínů.

V průběhu jara a léta 1450 se boje koncentrovaly do tří hlavních pásem. První bylo pomezí Sály mezi Naumburkem, Weißenfelsem a Cvikovem; druhé byla durynská kotlina kolem Erfurtu, Výmaru a Jeny, kde se pohybovaly Vilémovy posádky; třetí pak vogtlandské pomezí na čáře Plavno – Hof – Cheb, klíčové pro přísun českých posil. Friedrich II. zde hájil přístupové cesty a  pokusil se odříznout bratra od českých rezerv. České oddíly z Vilémovy strany pak vedly výpady přes Vogtland do osterlandského pomezí – v okolí měst Altenburk, Schmölln, Ronneburg a Gera.

Charakteristickým rysem tažení 1450 byla převaha obléhání a dobývání opevněných měst a hradů nad otevřenou polní bitvou. Žádný z wettinských bratří se nemohl dovolit ztratit hlavní polní vojsko v jediné rozhodné bitvě, takže obě strany volily opatrnější cestu – rychlý úder na klíčové opěrné body, jejich obklíčení, dělostřelba z Büchsen, výpalné, propůjčení posádek. Mezi nejvážněji postižená místa patřily Gera, Plavno, Crimmitschau, Schmölln, část předměstí Cvikova a jednotlivé hrady na pomezí Friedrichova a Vilémova teritoria.

V hornofranském a vogtlandském pomezí proběhla v létě 1450 řada dílčích polních srážek a obléhání. Vrcholem tažení bylo dobytí Gery 23. října 1450 Jiřím z Poděbrad a jeho českým vojskem, které do hry vstoupilo na Vilémově straně (viz níže). Po pádu Gery přešel konflikt zpět do podoby vleklého obléhání měst a právě v této fázi se otevřel prostor pro vnější intervenci – konkrétně pro vstup českého zemského správce do hry.

Tažení Jiřího z Poděbrad a dobytí Gery 1450

Do páté kapitoly saské bratrovražedné války vstoupil v říjnu 1450 český zemský správce Jiří z Poděbrad. Po sjednocení strakonické a poděbradské strany v  Čechách (1448–1450) měl Jiří v rukou dostatečně silnou polní obec a mohl si dovolit zasáhnout v říšském konfliktu, jenž se přímo dotýkal severozápadních hranic království. Poděbrad podpořil Viléma III. – jednak kvůli dlouhodobé spolupráci s Vilémovými kondotiéry, jednak z důvodu obavy, aby vítězství kurfiřta Friedricha nepřineslo posílení katolického a protihusitského tlaku přes saskou hranici. Jeho intervence měla současně mocenskou rovinu: podpora Viléma byla zároveň gestem k českým žoldnéřským kapitánům ve Vilémových službách, mezi nimiž byla řada Jiřímu blízkých mužů.

Pomocné tažení Jiřího z Poděbrad směřovalo do osterlandského pomezí. Zemský správce vedl polní vojsko přes severozápadní Čechy a Vogtland a po dílčích potyčkách dobyl 23. října 1450 město Geru – do té doby důležitý opěrný bod Friedrichovy strany. Geru obsadily české jednotky a předaly ji Vilémovým úředníkům. Tento úder měl pro celkový průběh kampaně významný morální dopad: jasně demonstroval, že kurfiřt Friedrich II. ztrácí kontrolu nad osterlandským pomezím, a že proti Vilémovi nestojí už jen jeho vlastní vojsko, ale fakticky i Jiří z Poděbrad jako reprezentant husitských Čech.

V Jiřího vojsku, případně v přidružených oddílech Petra Holického ze Šternberka, se v roce 1450 u  Gery objevuje řada mladších českých rytířů, kteří v  dalších desetiletích sehrají významnou roli na obou stranách české politiky. Mezi nimi je z hlediska místních dějin západočeského pomezí pozoruhodný Jošt z Einsiedlu, příslušník drobné krušnohorské šlechty, který v tomto období sloužil v družině Petra Holického. Účast Jošta a jemu podobných na geranském tažení zapadá do širšího vzorce: krušnohorská a chebská šlechta systematicky využívala saské bratrovražedné války jako přirozeného rozšíření svého politického a hospodářského zázemí na říšskou stranu hranice.

Po dobytí Gery operoval český sbor i Vilémova polní obec ještě několik týdnů na pomezí, postupně však s  příchodem zimy bylo nasazení staženo. Pro Friedricha II. znamenala kombinace porážky u Gery a vyčerpání obou stran impuls k přijetí mírového jednání. Jiří z Poděbrad svým zásahem fakticky donutil kurfiřta k ústupu od ozbrojeného řešení a v dalších měsících přešel z role spojence Vilémova do role prostředníka mezi oběma bratry – role, která ostatně v jeho zahraniční politice 50. a 60. let zůstane stálicí.

Naumburský mír 1451

Mírová jednání, otevřená pod tlakem podzimního obratu 1450, byla vedena v několika fázích a na různých místech. Vlastní rozhodující diplomatický akt se odehrál opět v Naumburku, městě, kde byl uzavřen i přelomový mezikrok z dubna 1447. Definitivní mírová smlouva mezi Friedrichem II. a Vilémem III. byla uzavřena 27. ledna 1451 a vstoupila do dějin jako Naumburský mír (něm. Naumburger Frieden). Hlavními zprostředkovateli byli arcibiskup magdeburský Friedrich III. von Beichlingen, landkrabě hesenský Ludvík II. a braniborský markrabě Friedrich II.; výrazně se uplatnil i předchozí diplomatický tlak Jiřího z Poděbrad.

Smlouva v jádru potvrdila halskou dělbu z roku 1445 v Vilémově prospěch – durynsko-osterlandský díl zůstal jeho samostatným územím a Friedrichova interpretace, podle níž šlo jen o užívací léno, byla fakticky odmítnuta. Současně se však bratři dohodli na společném dohledu nad krušnohorskými stříbrnými doly, na společné obraně proti vnějším nepřátelům a na společném vyslanectvu k říšským sněmům. Praktické otázky – mj. právní postavení Erfurtu, dělba franských enkláv a rozsah lén v  severním Vogtlandu – byly odsunuty k dalšímu jednání, jež probíhalo s přestávkami až do poloviny padesátých let.

Pro Vilémovu stranu měl Naumburský mír především vojenský rozměr: smlouva mu uložila propustit většinu cizích – tj. českých – žoldnéřů a dále neudržovat polní obec o síle převyšující obvyklou zeměpanskou hotovost. Toto ustanovení bylo plněno postupně v průběhu jara a léta 1451: čeští kondotiéři dostávali konečné výplaty, někteří uzavírali nové krátkodobé smlouvy na obranné posádky a většina se vracela přes Cheb a Plavno do Čech. Pro Friedricha mír znamenal definitivní rezignaci na sjednocení wettinské domény pod vlastní rukou; pro celé Sasko a Durynsko přinesl několikaleté oddechové období, které ovšem brzy přerušil další konflikt – tzv. Altenburský princežní únos z roku 1455.

Finanční dohra a sociální dopad

Vilémova finanční bilance po pěti letech války byla katastrofální. Souhrnné náklady durynského dvora na žold, proviant, zástavy a náhrady škod z období 1446–1451 řádově ve statisících rýnských zlatých; přesné vyčíslení komplikuje fakt, že část dluhů z vestfálského tažení 1447 (vůči arcibiskupovi Dietrichovi) i část dluhů z bratrovražedné války (vůči českým kondotiérům) zůstávala v saských účetních knihách společně, často jen jako souhrnný „böhmische Schuld“.

Většinu dluhů musel Vilém řešit zástavami. V průběhu padesátých let postupně přeměnil zástavy do trvalých převodů – řada durynských hradů, městeček a komorních panství skončila v rukou bývalých velitelů jeho vojska nebo bohatých erfurtských a norimberských věřitelů. Část pohledávek českých kondotiérů byla vyřízena přímo v průběhu mírových let: Doloženy jsou výplaty v letech 1452–1454 v Chebu a  v dalších západočeských a chebsko-vogtlandských městech. Definitivně byl ovšem dluh vůči části českých velitelů uzavřen až v šedesátých letech, v rámci širšího vyrovnání zprostředkovaného Jiřím z Poděbrad jako českým králem.

Sociální dopady války se táhly napříč celým Sasko-Durynským prostorem. Vesnice na pomezí Sály, v Osterlandu a v severním Vogtlandu utrpěly dlouhodobý úbytek obyvatelstva, řada drobných sídel zpustla a  prameny ze druhé poloviny 15. století je řadí mezi wüste Dörfer. Zvláštní dopad měla válka i na šlechtu pomezních krajů: část drobných rodů, které vsadily vojensky či hospodářsky na špatnou stranu, byla po Naumburském míru odsunuta z klíčových úřadů, jiná dokázala kombinací vojenských zásluh a sňatkové politiky vytvořit nová panství právě ze zástav, jež musel Vilém vydat.

Pro Erfurt – Vilémovo hlavní spojenecké město – znamenala válka vzestup do role samostatného mocenského hráče v regionu a právní emancipaci vůči saské kurfiřtské svrchovanosti. Tato pozice se však ukázala dlouhodobě neudržitelnou: již v Erfurtském záští šedesátých let bude město nuceno přijmout zpět část Wettinské pravomoci, a v první třetině 16. století se vrátí pod přímý zeměpanský dohled.

Použitá literatura: